S La jsme záhadně vyhráli lístky na NVÚ, Houbu a nějaké Bačkůrky v mechu a tak jsme se o víkendu vydali houbařit. Poučeni z časů minulých, vybavili jsme se menší zásobou vína, byť jen o litr a kolem páté, nebo kdy, jsme vyjížděli z autobusáku.
Cestou jsme popíjeli ten dvoulitřák za čtyřicet a jelikož nebyly poblíž žádné EMO holky jako minule, probírali jsme jen nějaká nudná témata. Cesta se neskutečně vlekla. Samá zatáčka, tma, potřeba močení sílila. Naštěstí jsme to vydrželi a náklad bezpečně ve Zlíně vyložili.
Cestou do hospody jsme si ještě dali mezi stromy čmouda nějaké záhadné usušené rostliny a tak u piva vládla zajímavá atmosféra. Postupem času jsme se rozhoupali a vydali k Čepkovu. Už se to tam hemžilo podivuhodnými stvořeními a my vyhlíželi oběti, kterým bysme nabídli se slevou lístky.
La to měl všechno do detailu promyšlené. Plán typu: "Vyhlídnem si nějaké pěkné holky a s něma tam půjdem" zněl dobře, bohužel v praxi se neuplatnil. Přišli jsme pozdě, všechny pěkné holky už vstup zaplacený měly a nově příchozí nám nevěřily ani za mák. Nakonec na mě zbyla nějaká nepříliš sympatická bambula a tak jsem jí ho střelil za šedesát. Vevnitř už začínaly menší okenní potíže a přišla na mě akční nálada. Tak jsem běhal furt dovnitř, ven a otravoval pogujícího Laďu, že chcu hulit nebo pít.
Na NVÚčka jsem se dokonce odvážil v již pokročilém stupni opilosti vlézt do kotle. Lidi brzo omrzelo pořád mě zvedat, a tak jsem se opřel o podium a prováděl kymácivé pohyby ze strany na stranu. Na konci jsem se ještě snažil najít svoji mikinu, marně, byl konec.
Probudil jsem se v Monaku, jakože v baru monako. La tam měl nějakou slečnu, která naneštěstí byla příliš hyperaktivní, rýpala, trhala, kousala. La odešel. Když jsem chtěl jít taky, zjistil jsem, že je tam účet na 215,-. Hmotnost mojí peněženky teda klesla na absolutní minimum. Slušně jsem se rozloučil a šel hledat Laďu. Našel jsem ho spícího v čekárně, kde jsem bohužel usnul taky. Hlídač, škaredá bestie nás ale vzbudil vyhodil ven.
Venku jsme potkali dva škaredé pány, kterým se nelíbila naše image a tak jsem znenadání dostal pěkné barvičky okolo pravého oka. Následný slet strážníků už je nezastihl, ale pré je mají na kamerách. Pochybuju že je najdou. Podívali jsme se do nemocnice, na dvě policejní služebny (La, největší borec s pytlem trávy v kapse), zašli na pizzu a jeli dom. Ladik, šikula, naštěstí zajistil odvoz, a tak to zas tak hrozné nebylo.

Nevinně to tentokrát nezačalo. Natěšení z toho, že vstup v hodnotě cca 190,- na Plexisy máme zadara (joho, i won), vydali jsme se směr Zlín. La odborně vybral svým chuťovým buňkám nejbližší druh vína a já, znalec krabičáků, držel jsem se raději jeho volby. Věci braly nečekaně rychlý spád a tak jsme po počátečním osvěžení už seděli v autobuse a blížili se k místu činu. Cestou jsme klasicky řešili filmové témata, zpestření jsme také nalezli v rozhovoru opodál sedících EMO holek. Byla to zvláštní cesta. Ve Zlíně jsem byl seznámen s místními kluby a s druhým pivem jsem počal ztrácet sebekontrolu, dlouho se mi nic takového nestalo, jakože myslím tímhle způsobem, říkám že to bylo celé nějaké pošahané.
Když padlo šero, všichni místní cvoci zcvoknou ještě víc, takže jsme se odebrali k Čepkovu. Ještě že to nebylo zas tak daleko. Poseděli jsme před obchodňákem, popili a uzřeli první hlavy s čírama. Byli nějací divní, nebo se nás báli? Protože známky komunikace jevil jen jeden, sice na tom byl hůř než my, ale tak co :) U vstupu jsem se snažil vyběrači vysvětlit že jsem vstup vyhrál na RockMaxu, ale nějak se mu to nezdálo, La mě naštěstí bystře opravil a s RockPortalem už to sedělo, dostali jsme pěkné razítka a jali se poslechu.
Nuže koncert bych popsal asi slovem "V klidu", protože vzpomínek mám míň než těch modráků na nohách. Poznal jsem dokonce i jednu slečnu, která mně zpříjemňovala chvíle pobytu. Škoda že se mi nějak moc nevybavuje, ale z toho jejího úsměvu při pohledu na mě jsem musel vypadat fakt zajímavě.
Dál už fakt nevim, ale zažil jsem něco příšerného. Fakt nechápu co se mohlo stát, ale vzbudil jsem se v nějaké řece, Dřevnici. Mokrý, celý a teplota? Do nuly daleko určitě daleko nebylo. Motal jsem se jak zombie ve městě, které absolutně neznám. Domotal jsem se na nějaké zastávce a řídil se Stanovým moudrem "Ser na to, to zaspíš". A zaspal. Bohužel mě vzbudil příslušník městské policie, žeprý tam spát nesmím. Mokrý, zmrzlý, nasraný jsem vstal, šel za zastávku, přeskočil zábradlí a nepřemýšleje co je za ním spadl jsem do nějaké zahrady, ukryl se pod nějaký beton a spal.
Probuzení nebylo taktéž moc příjemné, protože jsem zjistil, že to nebyl sen a nevím kde jsem. Lidé mě kroutíce hlavou pozorovali, jak se snažím z nějakého záhonku vyškrábat zpátky na zastávku. Po chvíli bloudění jsem zjistil od nějakého strýca čas (něco kolem šesti, jsem raní ptáče, co?) a přibližné souřadnice. Dorazil jsem do záchytného bodu, takzvaného nonstop baru. La klopil piváka a kafe, taktéž celý zničený, byl jsem rád že ho vidím. Pověděl jsem mu můj mokrý příběh a vytáhl z promočené peněženky dvě mokré bankovky, naštěstí se nerozmočily, to se nedá říct o občance. La si mi postěžoval, že ztratil baťoh a mikinu, řeknu vám, že v tu chvíli mě to tak zahřálo, že jsem si ani nedal kafe. Johoho, jsem to svině, ale nebyl jsem na tom tak nejhůř sám :)
Postupně jsme se nějak dohrabali na Vsetín, kde jsme vylovili poslední drobáky, dali si lahváča, cigaretku, jízdenku a jeli domů. La dopad hůř :D

Kapitola šestá - Noc v trávě
Pátek se zvolna přehupoval do soboty a já se pomalu odebral k již dříve vytipovanému přístřešku. Zabalil se do deky a začal s usínacím procesem. Noc to byla pěkně hnusná. Byla zima a spát se taky moc nedalo - ta reprodukovaná hudba u pódia mě moc netěšila. Sex Pistols u mě o stupínek klesli, Anarchy in the UK jsem slyšel snad desetkrát. Pořád mně vrněl mobil, něco po mně lozilo a jelikož jsem se nechtěl pracně z deky rozbalovat, hodil jsem na to bobek.

Kapitola sedmá - Granko, neboť ráno dělá den...Ráno se ukázalo, že La to na lavičce nevydržel a odebral se k blízkému táboráku. Tam v zásypu těl sladce pochrupoval.. ne jako já, v kopřivách. Následoval nákup v obchodě. Nakoupil jsem si skoro to samé jako La, protože sem si mozek zapomněl v nějakém kelímku v areálu a na nějaké přemýšlení nebyla nálada. Na snídani rohlík se slaninou a pak nějaká minerálka - bylo mně zle. La dospával zalomený na lavičce a já koumal okolie, hlavně stánek s výčepem.

Kapitola osmá - "Im Nobody"
V mém bdění mě přerušil nějaký típek. Říkejme mu třeba Nikdo, protože ač se mně i Laďovi představoval, jeho jméno (přezdívku) jsme nepostřehli ani jeden. No a z toho Nikoho se stal náš velký kamarád - i proti naší vůli, dalo by se říct. Výčep se pomalu otáčel a nohy mě přestávaly poslouchat. S Nikým v patách jsme oběhli všechny přítomné stánky s hadrama a všelijakýma drobnostma a já si odnesl ponaučení, že už nikdy nebudu opilý nakupovat. Dorazili naši známí ze včerejšího dne, padly piva, padly rumy, padl jsem i já...

To Be Continue

Plán zněl jasně. Po vysvědčení do Brněnce. Upozorňuju, že výpadky paměti se opět vyskytovaly v hojné míře - všimněte si, že píšu čím dál míň.

Kapitola první - Příprava
U Jančíků jsme si dali s Laďou (dále jen La) sraz, že se domluvíme jak všechno bude probíhat. Sraz ráno v Holbě, zbytek diskuse by se dal shrnout takhle:
- "Berem si spacáky?"
- "Na co, ty vole"
- "Tak ne, no."

Kapitola druhá - Hell RideRáno proběhlo normálně, do baťohu jsem si hodil deku pro nejhorší případy a vyrazil do školy. Ve škole proběhlo všechno normálně, vysvědčení jsem si uschoval u spolužačky pro nejhorší případy a vyrazil za La, který už vysílal vlny pomocí mobilního aparátu.

Kapitola třetí - Delirium Tremens9:30?, Holba, Vsetín - La, starý workoholik, který celou noc nespal a vydělával zlatky na noční již u stolu klopil zlatavý mok. Hospoda byla plná. U stolů seděli studenti, šnečím tempem upíjejíce kofolu - hlavně že měli všude reservé, kokoti. V hospodském šumu jsem náhodou zaslechnul slovo "brněnec" a zřel i onoho vyslovovatele. Na WC jsem se ho pak nenápadně zeptal, jestli o Brněnci skutečně mluvil. Mluvil, La ho dokonce znal, psali si po ICQ ohledně cesty, oni ale jeli až ráno. Srabi. Dali jsme si italský koláč, padly první rumy a bylo jasné, kam situace spěje. Nabrali jsme kurs vlakové nádraží.

Kapitola čtvrtá - Směr Brno, městoNa vsetínském nádraží jsem ještě potkal bratrance a spol. ve značně podroušeném stavu a načla se první PETka s vínem, mixování začíná. Cesta vlakem plynula příjemně. Teď nevím.. Jestli to bylo v Přerově, kde k nám přiběhnul bosý týpek a chtěl nějaké prachy. Ladik mu dal deset korun, je to hodný kluk. Já, škaredý lakomec, jsem mu nedal nic. V Brně se La chystal do obchodu Lumbers na nákupy. Milé překvapení, když zjistil, že Lumbers je zavřený, borec si vzal dovolenou. Čínská restaurace s vyhlášenými nudlemi přišla vhod a hospoda ve sklepě taky.

Kapitola pátá - Cíl, Brněnec

Okno. Ne, že bych byl tak nasračky, ale je to už celkem dávno. *** Na místě už to celkem žilo. Pořadatelé si nás označkovali a my se šli nažrat do nějaké putyky. Dali jsme si jídlo a šli zpátky do areálu. Pak asi pivo, pivo a najednou La spí na lavičce, tak sem šel taky.

To Be Continue

Sobotní koncert v Rackové si nemůžu vynachválit. Mini festiválek skáčkové muziky odehrávající se na malém pódiu z kovových trubek potáhlých plachtou vydařil na jedničku. Po příjezdu už nás všude vítala skvělá nálada přítomných a první kapela s názvem Senzace příštího léta, která mě uhranula zajímavými rytmy a rozesmála příjemnými texty.
Jelikož si Laďa zapomněl koupit cíga, vydali jsme se hledat zdroj do nedaleké restaurace. Zdroj jsme našli a tak se zrovna i občerstvili nějakými panáky a spěchali na Akuraty, kteří se s blížící desátou hodinou měli objevit na pódiu. Bohužel díky nazvučování začali hrát až kolem jedenácté. To si vyžádalo krutou daň u žíznivého okna, kde se moje peněženka pěkně prohla.
Výsledek stál za to. Akurati byli skvělí, těžko to všechno popsat. Hodně mě zarazili lidi, kteří se jen vlnili pár metrů od pódia a blíž se neodvážili. To my a pár skalních fanoušků jsme pogovali jak diví.. doufám, že se našich prudkých kymácivých pohybů přítomní nezalekli :) Po dohrání jsem si dal ještě minutku anglické konverzace s manažerem, po kterém jsem chtěl tričko. Vybral sem šílené oranžovo-bílé s motivem pomeranče za 250,-. Následovaly ještě dvě zajímavé kapely Huso a Gentleman´s ska.
Po skončení akce jsme se uchýlili na nedaleké fotbalové hřiště. Zima byla převeliká a rosa hutná. Div, že sem neumrznul. Probudil nás nějaký týpek s višňovým jelzinem a frankovkou, bleah! Cestou domů jsem samozřejmě doplňoval hladinu, kterou jsem značně přeplnil, nuže, stane se.
Celou sobotu před akcí jsme dělali ve Zlíně u Kauflandu nějaké stojany na vozíky, takže nechápu, jak jsem následný opíjecí proces mohl zvládnout, ještě teď nemůžu moc hýbat pravou rukou. Nikdy nechci vidět zámeckou dlažbu. Ale práce od 6:00 do 19:00 v kuse s pětiminutovou přestávkou se za ty prachy vyplatila. Za vlastní se hold pije dobře.. a za cizí ještě líp :)

Bože můj, právě prožívám třetí den něčeho hrozného. Dalo by se to popsat jako kocovina, ale třídenní? To už je síla. Kdo tuhle hrůzu už zažil, jistě soucítí.
Začalo to nevinně za soumraku v sobotu. Vydali jsme se do Frýdku na koncert Volantu, Vysokého napětí a ještě nějakých kapelek. Vybaveni lahváči jsme s Ladinem usedli do vlaku a nabrali příslušný směr. Cesta plynula příjemně. Po přestupu ve Valašském Meziříčí jsme projížděli nějakými vesničkami a zlatavý mok již nenávratně putoval do záchodové mísy. Přišlo na řadu nějaké víno, to nám dělalo společnost až na místo činu. Radujíc se, že okusíme chuť místního výčepu jsme zasedli a přiťukli si. Byl to hnus. To pivo chutnalo jak med. Avšak mé oko zaměřilo další kamarádku - dokonce místní a to bylo v mém stavu věru důležité. S úsměvem na rtu jsem jí dal koštnout z mého půllitru a z pet-lahve jsme nabídnuli i jejím kamarádkám ten vinný halucinogen. Haha, není nad to, ožrat někoho jiného!
Pak už si pamatuju jen útržkovitě. Na Volanty se pogovalo, podlaha se houpala --- pak zas někdo hrál --- pak jsem seděl na pódiu --- pak hrálo Vysoké napětí --- pak jsem seděl vedle nějaké ošklivé holky a kupoval si pivo. Nakonec se se mnou nějaká holka dokonce rozloučila. Ano, tím příjemnějším způsobem, problém je ten, že ani nevím jak vypadala.
Nakonec jsem procitnul v nějakém lokále, dal si kafe, poslouchali jsme průpovídky nějakého punkera, který přisednul a nakonec se odebrali na cestu domů. Do postele jsem ulehnul kolem 10:00 a než jsem usnul bylo mi dobře. Dneska je úterý a pořád mám kocku. Příště si dám radši rum.