V poslední době často dostávám záchvaty nostalgie. Hlavně před spaním, kdy přemýšlím jak jde všechno rychle dopředu a proč se okolí tak zásadně mění. Ten pocit určitě někdy padne na každého. Kde se všechno ztratilo a proč se všechna ta známá místa tak změnila.
Před pár dny jsem se vášnivě rozpovídal o všelijakých kravinách, co jsme dělali jako děcka. Bylo to těsně před spaním, takže se mi ještě hodnou chvíli před usnutím promítaly různé vzpomínky. Nejvíc mě zaměstnala jedna. Když jsme stavěli různé chatky a útočiště. Vratká stavení prapodivných tvarů. Měli jsme chatku postavenou u plotu na úpatí strmého břehu, ten byl obrostlý menšími keříky, ale dost pevnými na to, aby nás udržely. K místu vedl chodník kolem plotu až ke kůlně a baráku. Kůlna posloužila jako zásobárna materiálu a desky, ty se prostě někde vzaly. Chatka byla pustá a prázdná, podlahu tvořila tvrdá hlína a stěnami obitými térovým papírem místy prosvítaly sluneční paprsky. Opodál zurčel potok, ke kterému vedla houštím nepříliš udržovaná cesta.
V tom potoce jsem chytil holýma rukama první rybu. Naši už sice byli na odjezdu, ale moje zpoždění bylo omluveno mojí radostí z úlovku. Chytání ryb bylo adrenalinovým zážitkem hlavně díky porybnému. A porybný, to byl pojem. Nikdy nezapomenu, jak jsme se krčili u splávku na beton a jeho auto zastavilo přímo nad námi. Ne kvůli nám, ale protože chtěl někomu něco na druhém břehu ukázat.
Při potoku vyrostly zpevňovací hráze, přibyly splávky, obrovské šutry a sračky z okolních baráků. Ryby už tam asi ani nejsou. Z chatek stojí jedna doteď. Polorozpadlá visí na čtyřech stromech, asi silou vůle. Tu u plotu pod břehem v houštině jsme ještě tehdy museli sami zbořit. Podle majitelky pozemku za plotem jsme nedodrželi povolenou vzdálenost. Jednoho slunečného dne bratranec spontánně zapálil térový papír na stěnách. Postupně ho hasil a všechno bylo pod kontrolou, ale i tak se škvírami ze střechy prodíral hustý černý štiplavý dým. To bylo něco pro sousedy. Obecné pozdvižení bylo na světě. Na místě, pokud se tam nějak jde ještě bez hlubokých škrábanců dostat, už jsou stopy minulosti smazány. Všude je hustá tráva a křoví.
Krajina se celkově změnila. Les prořídl. Louky, kde se snad ještě pásávaly ovce, pomalu zarůstají křovím. Tráva prorůstá přes slehlou vrstvu z minulých let. Romantické chodníčky lesem zarostly. Všechno kolem změnilo podobu, ale ty moje místa, kde rostly houby, jsou mi pořád důvěrně známé. Tam, kde jsme se štvali během do kopce, abychom ulovili sotva centimetrové praváky, kteří nestačili dorůst.
