Tento způsob podzimu, zdá se poněkud. Jak se mění počasí, mění se mi nálady. Když je všechno tak jednoduché, potřeboval bych na zimu nějaké rozptýlení. Ne vždy při pohledu na pracovní portál upadnout do hluboké deprese. V září se tak nedějí žádné význačné události, snad až na návštěvu pracáku příští pondělí, tam se vždycky přihodí nějaká zajímavá historka.

Když jsem před pár lety přišel poprvé na pracák, byla to maturita. Nepříjemná slečna mi na informacích řekla, ať vyplním tamto a tady to, ale na žádost o podporu ať se vykašlu, že jsem po škole a nemám nárok. Po měsíci jsem tak odešel na dva roky znova do školy. Po opětovné návštěvě se opakovala stejná procedura. Žádost o podporu radši ani nevypisovat, je s tím moc práce a mně, jakožto absolventovi, zaniká jakýkoliv nárok. Natvrdo. Po návratu z Holandska mi to rozmluvila ženská za sklem znovu. Po půlročním zaměstnání u obce už mi to nedalo a žádost jsem vypsal. Musel jsem k ní ale napsat na papírek, že jsem smířený s tím, že nic nedostanu (cože?) a do 14 dnů si přijít pro rozhodnutí - ten posuzovatel musí mít pekelně těžkou práci.
Teď už na to dlabu z principu protože mi chybí tři měsíce do odpracovaného roku.
Pak si ale tak sedím na pracáku, přijde mladý cikán s matkou a vyplňují. Podle jemného ujetí oka jsem zjistil, že byl po škole nebo se na ni vykašlal. Bylo to září nebo říjnu. No a přiletí za ním ta ženská z informací, osobně, a prý ať si mladík nezapomene vyplnit tuto žádost o podporu. Si ze mě dělají prdel nebo mě tyhle hecující situace stíhají naschvál?

Výtečné vzpomínky na doby dávno minulé nabraly reálnou podobu. Měl jsem náladu se nadopovat něčím ostřejším, ale vzhledem k opičímu stavu Stvolu, vydali jsme se mírně nastartovaní na Vsetín, do Tří opic, na rozjezd. Pub byl prázdný, a tak jsme se brzy vydali na skromnou hudební produkci zvučných jmen jako Houba, The Fialky a Vysoké napětí.
Na místě bylo náhodně rozházeno několik punkových hloučků a já nabyl výtečné nálady z pocitu blízkosti lidí s mi blízkou krevní skupinou. Na malém baru natrefili jsme na staré známé z Brněnce 09. Na to, že ani nevím jak se jmenovali si mě pamatovali docela dobře. Po několika pivech jsem začal škemrat první cigára, což paradoxně nemělo výsledný efekt jako v jiných případech. Bavil jsem se totiž královsky, skoro celou dobu v kotli pod pódiem.
Loutky byly docela odvázané a objevovali se i odvážní plavci, kteří se odvážili skočit do davu. Bohužel bylo pódium docela nízko a do správné výšky jim chybělo tak půl metru. Vesele jsem si podupával v dvoukilových traktorech a podle občasného měkkého došlapu soudím, že tam byl i někdo v teniskách. K závěru už to byl na můj zhuntovaný organismus takový záběr, že jsem luskl i nějaký ten kelímek na dvakrát a metal předvádět mé kreace do zapoceného davu. Jako pírko v průvanu!
Jak to skončilo moc nevím, ale byli jsme pak zase v Opicích a v brzkých ranních hodinách jeli tágem domů. Já teda šel ještě pár kiláků pěšky a doma se dusil nějakýma těstovinama. Následující tři dny jsem ale nebyl schopný pohybu a po těch dvou týdnech mám furt v pytli záda. O modřinách nemluvě. Ničeho nelituju.

Za poslední měsíc se toho stalo strašně moc. Dal jsem třeba výpověď protože mě v práci všechno sralo. No a není mi o moc líp. Všechny plány mi nějak pohořely protože se k ničemu i tak nemůžu dokopat. Z vajec se mi vylíhlo sedm kuřat, chcípl mi králík a kočky mi serou do sena. I tak mám ale dobrou náladu, protože si odříkám veškerý etanol ukrytý v jakýchkoliv podobách. Sice se ze mně stal dost velký kokot a morous, ale to se časem třeba spraví. Jo a mám strašnou žravku, žeru všechno co mi přijde pod ruku, dneska snad dvě kila trnkových knedlíků. Z toho důvodu začínám cvičit svižný krok a bystrý zrak. Zítra.

V září jsme byli s La v Opicích, abychom okusili vyšší úroveň kultury než ve vesnickém hostinci. Napříč původnímu plánu jsem se však notně posilnil několika škopky žlutavého moku. Pil jsem pomalu a rozvážně, načež jsem toto ukázkové tempo zapil fernetem. Jestli byly štamprle dvě nebo jedna, nevím, protože v tomto momentu se v hlavě mého kumpána zrodil plán, na který bychom si za střízliva stěží přitakali. Navštívili jsme tedy místní prohnilé doupě, disko klub, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění. Pivo v tomto místě bylo malé, v lahvi a přehnaně drahé. Světla blikaly a na baru mě, naštěstí jen verbálně, atakoval nějaký štamgast. Od dvou hodin jsem tedy až do hodiny třetí čekal na vlak. Hodinu čekání mi krátil starší párek, který cestoval někam za nosem. Jásavě jsem jim vyprávěl o tom, jak bych chtěl taky někam jet jen tak na slepo a rozdával jim cigára, které jsem si z neznámého důvodu koupil za poslední finanční hotovost. Ve vlaku si se mnou zjevně chtěla ještě povídat průvodčí, ale moje bručení jí jasně oznamovalo, kam tato konverzace povede.

Do práce nám přišel jeden nový frajer. Zdál se mi od začátku nějaký divný, ale rozhodně jsem se mu nechystal oznámit, že je v mém žebříčku hodnot zapsán v knize magorů. Při příchodech z pochůzek strašně škubal za dveře, čímž mě na noční budil a lekal. Strašně dupal, spal na stole a přitom strašně slintal. Při zívání vydával hlasité halekání a každých pět minut prolouskával klouby na všech prstech. No a tenhle kolega měl v noci strach z divé zvěře, tak si řekl, že najde v tom bordelu co na vrátnici máme obušek. Obušek máme nosit, což pro mě byla po třech měsících novinka. Našel opasek, ve kterém byly jenom pouta. Pouta bez klíčů; a ten blbec si je prostě bez přemýšlení zaklapl na ruku. Bavil jsem se představou, jak bude kontrolovat auta se železy na rukou, dávat s nimi lidem fouknout nebo při cestě domů takhle podávat průvodčí jízdenku. K mému překvapení tyhle představy začaly nabírat reálný rozměr, když onen klíček opravdu nikde nebyl. Hodinu zkoušel želízka přetáhnout přes ruku nasucho i za pomoci čistícího prostředku. Další hodinu jsme hledali klíček a pak se asi hodinu a půl pomocí mocného bušení kladiva do sponky pokoušel vyrobit jakýsi šperhák. Když už se chystal zavolat vedoucímu, vzpomněl jsem si na ten srandovní klíček pod skleněnou deskou stolu. Ten den ho někdo, jak naschvál, přikryl kusem papíru. No od čeho asi byl. Od té chvíle pro mě všechna sranda hasla a smál se už jen kolega. Další nudná noční a posral jsem si to sám.

Po excesu v Opicích jsem vstával v neděli ráno do práce. Na jazyku mi převládala odporná pachuť, a tak možnost dopravy na bicyklu padla. V neděli ráno, kolem páté, je na komunikacích božský klid. Nepotkalo mě snad jediné auto a já neviděl žádnou živou duši. Společnost mi dělaly jen sloupy veřejného osvětlení, které jsem míjel. Při sjezdu na Vsetín mě zaujalo zajímavé šramocení v motoru. Zaujalo tak, že jsem zapomněl vypnout blinkr a propálil křižovatku naslepo. Ještěže byl všude takový klid. No a tak si to pomalinku šinu do Jasenic, u správní budovy předjíždím cyklistu a najednou obrovská rána. V první moment mě napadlo, že v okolí něco vybouchlo. Potom mě napadlo zaposlouchat se, jestli nepraskla pneumatika; mně, potom cyklistovi. Nakonec jsem se podíval do zpětného zrcátka a uviděl oblaka páry táhnoucí se ze zadního kufru. Do cíle to byl naštěstí jen kousek a já si řekl že to dojedu. Školácká chyba. Motor málem skapal a já se ve finále vlekl ten kousek pěšky. Po celodenním zařizování, telefonování, shánění a řešení odtahu jsem si tak vzpomněl na toho cyklistu.

V práci stojím u závory a vyčkávám na další potencionální oběť v podobě auta, které pustím do onoho přísně střeženého areálu. Když v tom mé přemýšlení přetrhne zaujatě mě pozorující cyklistka. Slušně pozdravím, ruku líbám a ona se mě zeptá jestli jsem ten, na kterého se ptala. No a já teda odpovím, že jo, já jsem já a ptám se odkud mě zná. A ona mi řekne: "no ty jsi totiž brácha mojí ségry". V tom momentě jsem započal nejtrapnější rozhovor v životě, takže až se se mnou už bude v budoucnu kdo trapně bavit, nikdy už to nebude takový trapas jako v tomhle případě. Aspoň že to nebylo v Poště pro tebe a incident zaznamenaly jen průmyslové kamery, které naštěstí nezaznamenávají zvuk. Zdrcujících tři a půl minut.