Tento způsob podzimu, zdá se poněkud. Jak se mění počasí, mění se mi nálady. Když je všechno tak jednoduché, potřeboval bych na zimu nějaké rozptýlení. Ne vždy při pohledu na pracovní portál upadnout do hluboké deprese. V září se tak nedějí žádné význačné události, snad až na návštěvu pracáku příští pondělí, tam se vždycky přihodí nějaká zajímavá historka.

Když jsem před pár lety přišel poprvé na pracák, byla to maturita. Nepříjemná slečna mi na informacích řekla, ať vyplním tamto a tady to, ale na žádost o podporu ať se vykašlu, že jsem po škole a nemám nárok. Po měsíci jsem tak odešel na dva roky znova do školy. Po opětovné návštěvě se opakovala stejná procedura. Žádost o podporu radši ani nevypisovat, je s tím moc práce a mně, jakožto absolventovi, zaniká jakýkoliv nárok. Natvrdo. Po návratu z Holandska mi to rozmluvila ženská za sklem znovu. Po půlročním zaměstnání u obce už mi to nedalo a žádost jsem vypsal. Musel jsem k ní ale napsat na papírek, že jsem smířený s tím, že nic nedostanu (cože?) a do 14 dnů si přijít pro rozhodnutí - ten posuzovatel musí mít pekelně těžkou práci.
Teď už na to dlabu z principu protože mi chybí tři měsíce do odpracovaného roku.
Pak si ale tak sedím na pracáku, přijde mladý cikán s matkou a vyplňují. Podle jemného ujetí oka jsem zjistil, že byl po škole nebo se na ni vykašlal. Bylo to září nebo říjnu. No a přiletí za ním ta ženská z informací, osobně, a prý ať si mladík nezapomene vyplnit tuto žádost o podporu. Si ze mě dělají prdel nebo mě tyhle hecující situace stíhají naschvál?

Výtečné vzpomínky na doby dávno minulé nabraly reálnou podobu. Měl jsem náladu se nadopovat něčím ostřejším, ale vzhledem k opičímu stavu Stvolu, vydali jsme se mírně nastartovaní na Vsetín, do Tří opic, na rozjezd. Pub byl prázdný, a tak jsme se brzy vydali na skromnou hudební produkci zvučných jmen jako Houba, The Fialky a Vysoké napětí.
Na místě bylo náhodně rozházeno několik punkových hloučků a já nabyl výtečné nálady z pocitu blízkosti lidí s mi blízkou krevní skupinou. Na malém baru natrefili jsme na staré známé z Brněnce 09. Na to, že ani nevím jak se jmenovali si mě pamatovali docela dobře. Po několika pivech jsem začal škemrat první cigára, což paradoxně nemělo výsledný efekt jako v jiných případech. Bavil jsem se totiž královsky, skoro celou dobu v kotli pod pódiem.
Loutky byly docela odvázané a objevovali se i odvážní plavci, kteří se odvážili skočit do davu. Bohužel bylo pódium docela nízko a do správné výšky jim chybělo tak půl metru. Vesele jsem si podupával v dvoukilových traktorech a podle občasného měkkého došlapu soudím, že tam byl i někdo v teniskách. K závěru už to byl na můj zhuntovaný organismus takový záběr, že jsem luskl i nějaký ten kelímek na dvakrát a metal předvádět mé kreace do zapoceného davu. Jako pírko v průvanu!
Jak to skončilo moc nevím, ale byli jsme pak zase v Opicích a v brzkých ranních hodinách jeli tágem domů. Já teda šel ještě pár kiláků pěšky a doma se dusil nějakýma těstovinama. Následující tři dny jsem ale nebyl schopný pohybu a po těch dvou týdnech mám furt v pytli záda. O modřinách nemluvě. Ničeho nelituju.

Za poslední měsíc se toho stalo strašně moc. Dal jsem třeba výpověď protože mě v práci všechno sralo. No a není mi o moc líp. Všechny plány mi nějak pohořely protože se k ničemu i tak nemůžu dokopat. Z vajec se mi vylíhlo sedm kuřat, chcípl mi králík a kočky mi serou do sena. I tak mám ale dobrou náladu, protože si odříkám veškerý etanol ukrytý v jakýchkoliv podobách. Sice se ze mně stal dost velký kokot a morous, ale to se časem třeba spraví. Jo a mám strašnou žravku, žeru všechno co mi přijde pod ruku, dneska snad dvě kila trnkových knedlíků. Z toho důvodu začínám cvičit svižný krok a bystrý zrak. Zítra.

V září jsme byli s La v Opicích, abychom okusili vyšší úroveň kultury než ve vesnickém hostinci. Napříč původnímu plánu jsem se však notně posilnil několika škopky žlutavého moku. Pil jsem pomalu a rozvážně, načež jsem toto ukázkové tempo zapil fernetem. Jestli byly štamprle dvě nebo jedna, nevím, protože v tomto momentu se v hlavě mého kumpána zrodil plán, na který bychom si za střízliva stěží přitakali. Navštívili jsme tedy místní prohnilé doupě, disko klub, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění. Pivo v tomto místě bylo malé, v lahvi a přehnaně drahé. Světla blikaly a na baru mě, naštěstí jen verbálně, atakoval nějaký štamgast. Od dvou hodin jsem tedy až do hodiny třetí čekal na vlak. Hodinu čekání mi krátil starší párek, který cestoval někam za nosem. Jásavě jsem jim vyprávěl o tom, jak bych chtěl taky někam jet jen tak na slepo a rozdával jim cigára, které jsem si z neznámého důvodu koupil za poslední finanční hotovost. Ve vlaku si se mnou zjevně chtěla ještě povídat průvodčí, ale moje bručení jí jasně oznamovalo, kam tato konverzace povede.

Do práce nám přišel jeden nový frajer. Zdál se mi od začátku nějaký divný, ale rozhodně jsem se mu nechystal oznámit, že je v mém žebříčku hodnot zapsán v knize magorů. Při příchodech z pochůzek strašně škubal za dveře, čímž mě na noční budil a lekal. Strašně dupal, spal na stole a přitom strašně slintal. Při zívání vydával hlasité halekání a každých pět minut prolouskával klouby na všech prstech. No a tenhle kolega měl v noci strach z divé zvěře, tak si řekl, že najde v tom bordelu co na vrátnici máme obušek. Obušek máme nosit, což pro mě byla po třech měsících novinka. Našel opasek, ve kterém byly jenom pouta. Pouta bez klíčů; a ten blbec si je prostě bez přemýšlení zaklapl na ruku. Bavil jsem se představou, jak bude kontrolovat auta se železy na rukou, dávat s nimi lidem fouknout nebo při cestě domů takhle podávat průvodčí jízdenku. K mému překvapení tyhle představy začaly nabírat reálný rozměr, když onen klíček opravdu nikde nebyl. Hodinu zkoušel želízka přetáhnout přes ruku nasucho i za pomoci čistícího prostředku. Další hodinu jsme hledali klíček a pak se asi hodinu a půl pomocí mocného bušení kladiva do sponky pokoušel vyrobit jakýsi šperhák. Když už se chystal zavolat vedoucímu, vzpomněl jsem si na ten srandovní klíček pod skleněnou deskou stolu. Ten den ho někdo, jak naschvál, přikryl kusem papíru. No od čeho asi byl. Od té chvíle pro mě všechna sranda hasla a smál se už jen kolega. Další nudná noční a posral jsem si to sám.

Po excesu v Opicích jsem vstával v neděli ráno do práce. Na jazyku mi převládala odporná pachuť, a tak možnost dopravy na bicyklu padla. V neděli ráno, kolem páté, je na komunikacích božský klid. Nepotkalo mě snad jediné auto a já neviděl žádnou živou duši. Společnost mi dělaly jen sloupy veřejného osvětlení, které jsem míjel. Při sjezdu na Vsetín mě zaujalo zajímavé šramocení v motoru. Zaujalo tak, že jsem zapomněl vypnout blinkr a propálil křižovatku naslepo. Ještěže byl všude takový klid. No a tak si to pomalinku šinu do Jasenic, u správní budovy předjíždím cyklistu a najednou obrovská rána. V první moment mě napadlo, že v okolí něco vybouchlo. Potom mě napadlo zaposlouchat se, jestli nepraskla pneumatika; mně, potom cyklistovi. Nakonec jsem se podíval do zpětného zrcátka a uviděl oblaka páry táhnoucí se ze zadního kufru. Do cíle to byl naštěstí jen kousek a já si řekl že to dojedu. Školácká chyba. Motor málem skapal a já se ve finále vlekl ten kousek pěšky. Po celodenním zařizování, telefonování, shánění a řešení odtahu jsem si tak vzpomněl na toho cyklistu.

V práci stojím u závory a vyčkávám na další potencionální oběť v podobě auta, které pustím do onoho přísně střeženého areálu. Když v tom mé přemýšlení přetrhne zaujatě mě pozorující cyklistka. Slušně pozdravím, ruku líbám a ona se mě zeptá jestli jsem ten, na kterého se ptala. No a já teda odpovím, že jo, já jsem já a ptám se odkud mě zná. A ona mi řekne: "no ty jsi totiž brácha mojí ségry". V tom momentě jsem započal nejtrapnější rozhovor v životě, takže až se se mnou už bude v budoucnu kdo trapně bavit, nikdy už to nebude takový trapas jako v tomhle případě. Aspoň že to nebylo v Poště pro tebe a incident zaznamenaly jen průmyslové kamery, které naštěstí nezaznamenávají zvuk. Zdrcujících tři a půl minut.

Dneska jsem si vzpomněl na zajímavý moment z koncertu NVÚ. Bylo to tuším v eMku, v takovém sklípku. Před malým pódiem vládlo divé pogo a mně tanečníci propinkali až před samotnou kapelu. Na pódiu bylo plno kabelů, svršků, zásuvek a taky odložených piv, což se mi vymstilo. Vlivem dostatečného přísunu tekutin se mi zapletly nohy a já vletěl do všech těch piv, které vychrstly asi do pěti zástrček s aparaturou. No a ono se nic nestalo. Pointa? Punk nikdy nezemře. Jo a pak mi v průběhu koncertu někdo vylil pivo na hlavu. Já si snad na stará kolena vzpomenu i na to, co jsem dělal minulé léto.

I když si v práci na noční nějakou tu hodinku schrupnu, stejně mě to poslední dobou nějak zmáhá. V sobotu jsem byl tak zničený, že mě spánek zaměstnával až do pozdních odpoledních hodin. Po procitnutí jsem se tedy rozhodl, že se půjdu někam kulturně občerstvit.

Cesta na Halenkov byla dost kritická volba. Takticky jsem vybavil vozidlo, a jelikož nikdo neměl zájem sdílet veselou atmosféru se mnou, vyrazil jsem do víru sobotní noci takříkajíc sólo. Cestou mě prázdná nádrž donutila zastavit na benzínce, kde jsem zaznamenal asi jediný příjemný rozhovor za celou noc a ráno. S obsluhou.

Na místě činu bylo všechno nějak jinak. Oproti minulým ročníkům žádné stánky, jen medovina a nějaké ořechy. Kdo si koupí o půlnoci kornout ořechů, to nevím. Rozhodoval jsem se prvoplánovitě, mé kroky vedly do lidového domu. Vstupné na tři ansámbly bylo 85 korun, takže nebylo cesty zpět.

Koupil jsem si Birell a přisedl na zábradlí k jednomu známému a jeho nepočetné skupince přátel. No a v tomhle bodě se dostávám ke shrnutí celého zážitku. Na to, že bylo v okolí tolik akcí, lidí došlo dost. Jen kdyby v řadách nebyli takoví kreténi.

První dvě kapely mě docela bavily. Rytmicky jsem si poklepával na flašku nealkoholického piva, které mě donutilo snad třikrát odměnit se na hajzlech, které byly záhadně ucpány ubrousky. První fatální moment nastal u přídavku druhé kapely. Borec sebou plácl na zem a nejevil známky života. Prý, já se k němu nesral, tlačenku a hysterické výkřiky obstaraly přítomné dámy. Dohromady ho dali až záchranáři. Docela komický pohled. Všichni náctiletí v tu chvíli zmizeli z důvodu očekávané policejní šťáry, která se ve finále nekonala. Zbyla tam asi polovina lidí. Když jsem pak míjel skupinku tří slečen, z nichž jedna vážným hlasem kritizovala počínání ostatních u bezvládného těla stylem: "Prostě jsou to idioti, já jim říkala ať ho dají do stabilizované polohy a žádný z těch kreténů mě neposlechl", měl jsem chuť jí dát tečku. Když něčemu rozumím, tak to udělám radši sám a taky, po bitvě je každý generál.

Kolem půl druhé jsem se začal sbírat protože atmosféra houstla. Většina se nemohla udržet na nohou a všemožně si vybíjela zlost na přítomném nábytku. Byla to jen otázka času, při mém štěstí. Při odchodu mě dojal borec, který snad permanentně zadržoval dech aby jeho hrudník budil respekt, střežící okno u východu ven. Fór byl v tom, že to okno už někdo vysklil. Frajer to prostě žral, předtím zarputile pobíhal po sále a nutil přítomné v mikinách, ať nosí vyhrnuté rukávy protože musí mít na očích jejich vstupní pásek.

Akce 50/50, po dlouhé době jsem se konečně utvrdil v názoru, že v této malebné vesničce si musí člověk dávat bacha na kejhák a nikomu se nedívat do očí. Zlatá pohoda na Trutnovu, lidi tady málo hulej, prostě to tu nemá takovou tradici.

Říkám si, že nebudu psát moudra jako 90% populace, která po dosažení 18 let změní ze dne na den chování, jakoby zchroustala tucet encyklopedií. Ale po akci, která byla o několik stupňů nad vesnickou tancovačkou, mě začalo totálně děsit mé vlastní myšlení a chápání. Takže poo-poo řadě.
S jedním známým byla jistá domluva o návštěvě vystoupení kulturně-zábavního uskupení Horkýže slíže s předkapelou Cocotte Minute. Kdo se se mnou kdy na čem domlouval, dokáže si představit jaké chvíle musel dotyčný prožívat.
Ten den jsem jel absolutně impulzivně na Slovensko do Tater. V 05:30 tedy začal tento krásný den. Po příjezdu, v 18:00 bylo mé rozpoložení zralé na 12 hodin spánku, avšak za pět dvanáct, se rozhodlo, že teda jedeme. Mimochodem, ten den jsem strávil odhadem 13 hodin na sedadle spolujezdce, tudíž má prdel poznala těžkou dobu kamennou.
Po příjezdu do Valašských Klobouk už před kulturním zařízení vládlo bujaré veselí. Mně veselí přešlo hned u vstupu, kdy jsem musel z mé hubené peněženky vytáhnout 250 korun českých. Říkám si: život je hořký, zpravím si chuť jedním točeným s pěnou. Jaké bylo mé překvapení, když u výčepu; ne, to místo se nedalo nazvat výčepem. Na tom místě, kde stáli tři hromotluci s kamennou tváří, prodávali jen plechovky s Kozlem a Staropramenem za 25,-. Pořadatel se chtěl zbavit starých zásob a tak prodával teplé plechovky.
Předražené plecháčky očividně nikomu nevadily. Od pohledu šlo o kinder-party. Svou pozici jsem spolu s čtyřmi spolupachateli ustálil u pódia, popíjel Kozla a řezal se do pysku. Kotel se skládal z docela dosti odvázaných mladistvých, tím mám na mysli věkový průměr 15 let. Někteří tam byli i s taťkou a to si teď nedělám srandu.
Při předkapele jsem se do kotle neodvážil a pil akorát tu žlutou vodu. Cocotte Minute hráli dobře a překvapil mě zjev Zellera. Vypadal jak kokot. Celkově bylo na místě činu dosti málo lidí, většina se strašně moc motala a házela na mě nepřítomné výrazy. Bohužel ve většině případech jen chlapci, tudíž jsem si před odjezdem čistil zuby nadarmo. Jako nevím co bych ke Kokotům napsal víc, obě dvě kapely za ty prachy stály a předvedly nadupanou šou.
Po příchodu Horkýže slíže jsem to teda zkusil a vmísil se mezi zvěř pod pódiem. Bylo tam, logicky, dost horko, tak jsem si pečlivě uložil své svršky a začal hrozivě hrozit zaťatou pěstí. Punk nepunk, pogo se nekonalo. Většina přítomných jen zběsile vrávorala a věšelo se mi na ramena. Při mém zběsilém pohazováním končetinami a hřmotném tanci mi docela překážel maník stojící přede mnou. Sem myslel že je na mol protože tam stál jako kůl v plotě a občas se jen nebezpečně nahnul na jednu ze světových stran. Na mol bohužel nebyl protože při pokusu o nenápadné odtlačení se na mě otočil a škaredě zamračil. Nejsi hoden! Vyčetl jsem z jeho krvavě zbarvených očí. Nejspíš ve světle reflektoru. Pak tam byl ještě takový mohutný plešatý mamut, který se vždycky tak po dvou minutách pozvolna oddálil od pódia aby se následně, většinou teda na refrén, přivalil zase dopředu. Dle reakce (reakce) ostatních mi přišlo, že nesere jenom mě. Toto na rýpání nebylo jelikož vypadal jako jeden z těch blbců z American History X. Tak jsem si ještě chvilku poskakoval a pak šel vše sledovat z povzdálí.
Na akci bylo asi pět známých a nikdo nepil, takže jsem se nenápadně oddělil a sledoval pódium od zvukaře a zaujímal pózu nešťastného samotáře. Oproti minulé akci na tomhle místě tam nebylo ani člověka, se kterým bych si dal kalicha. Všichni měli buď strašně drsný, zamračený výraz nebo byli strašně moc ožralí.
Naprosto mě fascinovalo jak zpod pódia vystupují děcka v huňatých mikinách, stékajíc jim po tváři masivní krůpěje potu. Mi to tam přišlo jako něco ve stylu miss mokré tričko.

primera parte

la segunda parte

Polovina událostí je vzhledem k tehdejšímu stavu a časovému odstupu značně zkreslená.

Hojné požívání zlatavého moku, ne moc věhlasné značky a teplého podpultového rumu mě uvedlo v značně halucinogenní stav. Dosti tomu napomohlo polední slunce, před kterým mě později chránila volně pohozená záclona z vlakového kupé. Můj tvrdý spánek provázely zvláštní sny. Zdálo se mi, že vedle mě pořád někdo chodí, mluví nade mnou, kope do mě, cloumá, hraje NVÚ, křičí, že hraje NVÚ - no a pak, jsem se probral. Moje poloha se zaklínila vleže, přímo pod lavičkou. Prázdná rumová lahev ležela v jemném štěrkoví vedle mne. Zrovna hráli NVÚ.

Má první zastávka po zmrtvýchvstání byl stánek s tím zvláštním pivem, jenž mě pravděpodobně uvedlo do předchozího stavu. Vyrovnat hladinu. Bylo neuvěřitelné horko a mně se zmocňovala agorafobie protože počet lidí se od chvíle před mým uhranutím se snad ztrojnásobil. Potkal jsem La, no a ten mi povídal něco o jeho drastických budících metodách. Prý div že mi nezlámal žebra. A proto si vezměte ponaučení ze slov Honyho Hauberta: "Naštěstí punkáče ještě budit umím! VSTAŇ!". V ten moment bych to ale stejně asi ani neslyšel, mé dutiny byly zabořeny hluboko v pivem smáčené hlíně. Koupil jsem si navrch super peněženku a tu starou, prázdnou samozřejmě, frajersky hodil do davu pod pódiem; usrkával z kelímku a nechal vibrovat bubínky v rytmech libých punkových melodií. Dost mě pobavil moment, kdy se na pódiu objevila moje prázdná potrhaná peněženka. Štěpán ji uvítal se slovy: "Neztratil někdo z vás peněženku? Lidi! Našla se tady dole mezi váma peněženka.. uchmm.. a prázdná!". Zajímalo by mě, jak ji někdo mezi tolika páry těžkých bot vylovil.

Druhý dech na mě přišel s Houbou. Až na tomhle koncertu jsem si konečně všiml, jak mají parádní písničky. Pamatuju že hráli něco o tučňákovi ve vaně, pak přidávali Pádlo a pak byl konec. Bylo něco mezi osmou a devátou, a já se začal shánět po mých věcech. Batohu. Po setmění zcvoknuli místní cvoci ještě víc. Nesnáším poslední večery na vícedenních akcích, byť jde třeba jen o ty dvoudenní. Věci jsem našel asi po hodině urputného hledání. Na Brněnci byly asi dvě řady čítající cca 10 laviček. No a já pořád obcházel tu jednu řadu tak pět-deset minut (prokládáno pivními výlety), na konci jsem se vždycky posadil k jedné bandě a smutně konstatoval že mi někdo musel ukradnout batoh, že jsme přes den seděli tady a tady není. Po tom strastiplném hledání byla mým rozostřeným zrakem spatřena druhá řada laviček a hned u té vedlejší se v rohu krčil můj batůžek, na který už padla rosa.

Následující dvě kapely, Volant a Punk Floid, mi naštěstí zůstaly. Těšil jsem se ještě na uskupení Mentálně narušená moucha, ale v tom mé plány zkřížil La. Zmateně brumlal něco o vlaku, že ráno by bylo pozdě, moc lidí, večer se pojede líp. Sesumíroval jsem z jeho slov vizi hrůzné noční cesty vlakem, kdy nikdo nebude vědět kudy kam. Mentálně narušenou mouchu vzal čert a my šli směrem nádraží na vlak.

Ráno mě probudily ostré sluneční paprsky. Seděl jsem na nádraží v Brněnci na nějaké tvrdé lavičce. Pro La můj pohled nemusel jít daleko. Seděl přede mnou mezi dvěma dveřmi, pánskými a dámskými toaletami. Ještě jsem dostal sadu za to, že jsem ho neprobudil na nějaký ten vlak. Venku pak dal kouřovou s nějakou slečnou a jeli v ranním hicu plným vlakem směrem domů. Jak jsem pak zjistil, La se na akci dost seznamoval. Ta slečna ze snídaně se později dokonce stala jeho panterkou.

Já se na téhle akci taky seznámil. To, co se po mně večer plazilo, bylo statné klíště, které se mi zakouslo přímo do stehna. Chyběl takový kousek! Bohužel jsme nepoužili ochranu, já dostal boreliózu, musel brát měsíc prázdnin antibiotika a na akcích jsem býval střízlivý. Opilí lidi jsou srandovní a někteří fakt kokoti. Lepší to zapít, zaspat nebo vůbec nikam nechodit. Ale co by pak člověk z toho života měl. Že jo - kdo z vás už spal pod záclonkou od českých drah?