Asi před týdnem La našel nějakou práci v Amsterdamu. Všechno vypadalo skvěle, bydlení s čechy, práce v teplém hotelu a ne v lednici. O víkendu jsme všechno pořešili s Natálií, která přislíbila, že se nám ozve v pondělí, jak to vypadá s ubytováním.
Samozřejmě nezavolala, a tak to La ve 3 zkusil - dostal sadu, prý se na nás čeká, a tak jsme narychlo zabalili a vyrazili do Amsterdamu. Zpocení jak prasata jsme dorazili do hotelu, kde na nás už čekala pěkně nabroušená japonka, šéfka, pěkná píča. Po sepsání všech smluv zavolala nějakému frajerovi, co nás měl odvézt do bytu. Účtoval si 10€, sbohem odvoze zdarma. Po příjezdu na místo nás čekal pokoj plný nějakých cizích hader a dvě zamčené skříně. Majitel bytu říkal, že to tam má náš spolubydlící a zítra si to uklidí. Hrůza, hrozné ticho sporák nešel, kuchyň zaprasená, hajzl - smrad. Za těch svých posledních 250€ jsem čekal něco lepšího. V 10 večer přišel nějaký arab a začal všechno organizovat, pochopil jsem, že takhle to asi nepůjde. Ráno jsem se probral do  strašné zimy, otlačený, spaní na podlaze mi dělá docela problémy. A hurá do práce.
První fail byl te, že jsme nemohli najít Central Station a bloudili strašnou dobu po Amsterdamu. Pak mi La řekl, že mám jít na tramvaj a jet na stanici, kterou jsem pomalu ani nebyl schopný vyslovit. Po hodině běhání po CS s nervama v prdeli jsem byl přesvědčený že kupuju tiket a jedu domů. Kdybych věděl jak. Nakonec jsem něco našel a jel, už mi volala Natálie, kde jsem, že mě čeká Zdenek, boss.
V hotelu to byla celkem prča. Instruktáž mi dělal veselý týpek, oběd a džusy zadáčo, pohoda. Ve tři ale opět "domů". Za den jsem projel něco kolem 5€, což by byla solidní čára přes rozpočet za celý měsíc. Po návratu do místnosti jsem pochopil, že to tak asi nepůjde, La mi navrhnul, že jestli chci, tak se mám vrátit k Francovi, k masíčku. Neváhal jsem a zavolal mu, nebyl problém. Pak hovor směřovaný Natálii, výmluva že musím do Čech a ... snad poslední noc.
Ráno jsem byl tak dolámaný, že jsem nepochyboval o návratu do Vianenu, sbalil věci a vyrazil na Central Station, naučil se kupovat jízdenky a vyrazil. Byla to úžasná cesta, protože jsem se těšil na staré místo. Jediné co mě štve je těch 250€ vyhozených, za nic.

Asi čtvrtý den po příjezdu jsem kvasil sám na baráku, ale z rozjímání jsem byl vyrušen a odvezen do nějaké firmy v Dordrechtu. Šéf, starší dědula vypadal v pohodě, na place už to moc veselé nebylo. Dělali tam samí holanďani a poláci. Mluvili na mě jen holandsky nebo polsky, jediný kdo mluvil anglicky, byl synáček pana šéfa. Namyšlený arogantní debil ze sebe tlačil anglické fráze s příšerným přízvukem. V pohodě tam byli asi dva mladší borci, kteří, jak jsem si všiml měli všechno u prdele. A tak jsem se naučil být splachovací. V Dordrechtu jsem dělal tři dny a konečná.. Nezvyk
V pondělí jsem čekal co bude, ve 4 mě René vyzvednul a po cestě ještě nabral nějaké poláky. Asi po dvou hodinách ježdění jsme dorazili do nějaké fabriky. Makal jsem tam od šesti do tří na mašině co nějak šmirgluje maso, nevím jak to jinak vysvětlit, ale vůbec mi to nešlo. Nejvíc mě dojalo jak mi ta svině málem urvala palec a borec za mnou na mě začal prskat, že ta rukavice s kterou dělám stojí 25€ a ať používám mozek. To že jsem se vůbec nevyspal protože v noci dělali ožralí poláci bordel, to nikoho nezajímalo. Šéf na mě řval ať dělám rychle a ženská přede mnou mě uklidňovala, ať klidně zpomalím. V úterý už mě tam neposlali.
Celý zbytek týdne jsem většinou pomáhal Renému s všelijakýma věcma jako úklid něbo stěhování. Ke konci týdne na mě přišly depky z nicnedělání. Ve čtvrtek mi bylo řečeno, ať ve 3 ráno čekám na vyzvednutí. Dost mě to zaskočilo, protože takhle jsem si to nepředstavoval. Naštěstí je v De Hoefu pohoda a super lidi, takže si moc nestěžuju, až na to, že dělám jen šest hodin denně, většinou tři až čtyři dny v týdnu. Prachy teda akorát na uživení. Dostali jsme taky auto, takže si každé ráno cvičím jízdu po dálnici.

Tak dlouhé čekání konečně dospělo k vyvrcholení a datum odjezdu do Holandska se přiblížilo. 14.3.2010 v 18:31 odjezd z pražského hlavního nádraží. Dva dny před odjezdem jsem pořád neměl sbaleno, ale na rozloučení s Petrem jsem si čas našel. Výsledkem byla monstrózní kocovina, ale byl jsem rád že její léčení budu kombinovat s balením a v sobotu budu alespoň ready. Omyl, La vymyslel pěkně debilní plán rozlučky, takže večer jsme na Hovězí kalili, jako kdybychom měli na druhý den umřít. Tohle přirovnání nemělo daleko od toho co následovalo... Sbalil jsem se kolem třetí hodiny ranní a šel spát.
Po probuzení jsem začal trochu zmatkovat, ale zbytkový alkohol v krvi mě trochu uklidnil. Sbalil jsem něco na zub, rozloučil se s rodiči a vykročil do sychravého rána. Bylo hnusně, všude po okolí byl rozbředlý sníh. Kolem deváté mě vyzvedl La s Renčou dole u hospody a nabrali jsme směr Vsetín. La dostal taky jídelní balíček okořeněn asi litrem a půl slivovice. Všechno jsem mu musel jak debil nést, chyběly mu ruce, jako kdyby mně ne.. Kolem jedenácté jsme definitivně opustili Vsetín a vyrazili vstříc světlým zítřkům.
Cesta do Prahy se nesla v duchu dojebu, a to hlavně díky kocovině, u mě násobené dvakrát. Toho že jsme se včera zprasili litoval i La, což mě nijak nepřekvapilo, protože jsem mu tu akci asi dvě hodiny rozmlouval. Celou cestu prospal a já přečetl dubnový Maxim snad dvakrát. Po necelých čtyřech hodinách čtení a Laďovo čištění žaludku jsme dorazili do té stověžaté..
V Praze na mě padl neskutečný splín. Poslední mezník mezi domovem a neznámem. Tři hodiny čekání na naše noční torpédo. Zážitků z téhle části je pomálu, snad jen La zvracející do igelitové tašky před shlukem sekuriťáků. Zaujali jsme pozici před tabulí s odjezdy a čekali. Bylo mi neskutečně zle a všechno vyvrcholilo, když na tabuli naskočil směr Vsetín, odjezd cca za hodinu. Měl jsem sto chutí to zabalit když jsem viděl Ladina jak se v mukách kroutí na lavičce vedle mě. S kým a kam jsem se to dostal? Kolem šesté dorazil vlak, čapli jsme naše místa, dost blbá, protože jsem se neměl ani o co opřít, a čekali na odjezd.
Společnost nám dělal německý pár. Byl jsem z toho jejich šprechtění v šoku a to nejhorší mělo teprve přijít. Po nějaké době se rozlítly dveře a postarší dáma vypotila nějakou šílenou větu. Po chvíli mi došlo že chce asi lístky, ale na náladě mi to nepřidalo jelikož jsem pochopil, že s jazykama jsem dost v prdeli. Cestou ještě přisedli nějací lidi a obzvlášť se mi zamlouvala jedna slečna naproti, ale byl jsem v takovém srabu, že jsem ani nevěděl jak se německy řekne ahoj.
Spánek ve vlaku byla dost zajímavá zkušenost. Když někdo usne poznáte podle spadlé sanice. Sám jsem se v takovém rozpoložení občas přistihnul. V Holandsku bylo kupé jen a jen naše, ale na spánek bylo celkem pozdě. Utrecht Central. Hodina čekání na homosexuálního šéfa, na Franse.
Po jeho příjezdu jsem byl docela vyplesklý, všude neznámí lidi, ta divná řeč, dálnice, moc dálnic.. Frans? Nepobral jsem ani otázku na můj věk. Ubytování od pohledu vypadalo jakš takš. Seznámil jsem se s dvouma přítomnýma sousedama, Žilvinasem a Donatasem. Žilva od pohledu vypadal jako veselá kopa, Dony jako netykavka. Těšil jsem se až zalehnu. Dostali jsme pokoj s dvouma postelema a stolkama. La měl schované nějaké svoje přikrývky, no a na mě zbyla matrace. Byl jsem neskutečně nasraný protože kdyby mi řeknul jak to tady chodí, vzal bych si aspoň ten blbý spacák. Nakonec se našla nějaká špinavá přikrývka. Přístup k internetu bez odezvy, La na začátku něco chytal, já šel spát s dojmem že jde o špatný sen.
Druhý den po příjezdu, v pondělí, přijel k ránu René, který nás měl vzít na vyřizování všelijakého papírování. Už jsem se celkem uklidnil, s mluvením byl celkem problém, ale rozumět jsem rozuměl. Byl to docela šílený den, ale nakonec se všechno nějak vyřešilo. Dony byl od pohledu ve větším srabu, což mě docela uklidňovalo.