Tento způsob podzimu, zdá se poněkud. Jak se mění počasí, mění se mi nálady. Když je všechno tak jednoduché, potřeboval bych na zimu nějaké rozptýlení. Ne vždy při pohledu na pracovní portál upadnout do hluboké deprese. V září se tak nedějí žádné význačné události, snad až na návštěvu pracáku příští pondělí, tam se vždycky přihodí nějaká zajímavá historka.

Když jsem před pár lety přišel poprvé na pracák, byla to maturita. Nepříjemná slečna mi na informacích řekla, ať vyplním tamto a tady to, ale na žádost o podporu ať se vykašlu, že jsem po škole a nemám nárok. Po měsíci jsem tak odešel na dva roky znova do školy. Po opětovné návštěvě se opakovala stejná procedura. Žádost o podporu radši ani nevypisovat, je s tím moc práce a mně, jakožto absolventovi, zaniká jakýkoliv nárok. Natvrdo. Po návratu z Holandska mi to rozmluvila ženská za sklem znovu. Po půlročním zaměstnání u obce už mi to nedalo a žádost jsem vypsal. Musel jsem k ní ale napsat na papírek, že jsem smířený s tím, že nic nedostanu (cože?) a do 14 dnů si přijít pro rozhodnutí - ten posuzovatel musí mít pekelně těžkou práci.
Teď už na to dlabu z principu protože mi chybí tři měsíce do odpracovaného roku.
Pak si ale tak sedím na pracáku, přijde mladý cikán s matkou a vyplňují. Podle jemného ujetí oka jsem zjistil, že byl po škole nebo se na ni vykašlal. Bylo to září nebo říjnu. No a přiletí za ním ta ženská z informací, osobně, a prý ať si mladík nezapomene vyplnit tuto žádost o podporu. Si ze mě dělají prdel nebo mě tyhle hecující situace stíhají naschvál?

Výtečné vzpomínky na doby dávno minulé nabraly reálnou podobu. Měl jsem náladu se nadopovat něčím ostřejším, ale vzhledem k opičímu stavu Stvolu, vydali jsme se mírně nastartovaní na Vsetín, do Tří opic, na rozjezd. Pub byl prázdný, a tak jsme se brzy vydali na skromnou hudební produkci zvučných jmen jako Houba, The Fialky a Vysoké napětí.
Na místě bylo náhodně rozházeno několik punkových hloučků a já nabyl výtečné nálady z pocitu blízkosti lidí s mi blízkou krevní skupinou. Na malém baru natrefili jsme na staré známé z Brněnce 09. Na to, že ani nevím jak se jmenovali si mě pamatovali docela dobře. Po několika pivech jsem začal škemrat první cigára, což paradoxně nemělo výsledný efekt jako v jiných případech. Bavil jsem se totiž královsky, skoro celou dobu v kotli pod pódiem.
Loutky byly docela odvázané a objevovali se i odvážní plavci, kteří se odvážili skočit do davu. Bohužel bylo pódium docela nízko a do správné výšky jim chybělo tak půl metru. Vesele jsem si podupával v dvoukilových traktorech a podle občasného měkkého došlapu soudím, že tam byl i někdo v teniskách. K závěru už to byl na můj zhuntovaný organismus takový záběr, že jsem luskl i nějaký ten kelímek na dvakrát a metal předvádět mé kreace do zapoceného davu. Jako pírko v průvanu!
Jak to skončilo moc nevím, ale byli jsme pak zase v Opicích a v brzkých ranních hodinách jeli tágem domů. Já teda šel ještě pár kiláků pěšky a doma se dusil nějakýma těstovinama. Následující tři dny jsem ale nebyl schopný pohybu a po těch dvou týdnech mám furt v pytli záda. O modřinách nemluvě. Ničeho nelituju.