Za poslední měsíc se toho stalo strašně moc. Dal jsem třeba výpověď protože mě v práci všechno sralo. No a není mi o moc líp. Všechny plány mi nějak pohořely protože se k ničemu i tak nemůžu dokopat. Z vajec se mi vylíhlo sedm kuřat, chcípl mi králík a kočky mi serou do sena. I tak mám ale dobrou náladu, protože si odříkám veškerý etanol ukrytý v jakýchkoliv podobách. Sice se ze mně stal dost velký kokot a morous, ale to se časem třeba spraví. Jo a mám strašnou žravku, žeru všechno co mi přijde pod ruku, dneska snad dvě kila trnkových knedlíků. Z toho důvodu začínám cvičit svižný krok a bystrý zrak. Zítra.

V září jsme byli s La v Opicích, abychom okusili vyšší úroveň kultury než ve vesnickém hostinci. Napříč původnímu plánu jsem se však notně posilnil několika škopky žlutavého moku. Pil jsem pomalu a rozvážně, načež jsem toto ukázkové tempo zapil fernetem. Jestli byly štamprle dvě nebo jedna, nevím, protože v tomto momentu se v hlavě mého kumpána zrodil plán, na který bychom si za střízliva stěží přitakali. Navštívili jsme tedy místní prohnilé doupě, disko klub, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění. Pivo v tomto místě bylo malé, v lahvi a přehnaně drahé. Světla blikaly a na baru mě, naštěstí jen verbálně, atakoval nějaký štamgast. Od dvou hodin jsem tedy až do hodiny třetí čekal na vlak. Hodinu čekání mi krátil starší párek, který cestoval někam za nosem. Jásavě jsem jim vyprávěl o tom, jak bych chtěl taky někam jet jen tak na slepo a rozdával jim cigára, které jsem si z neznámého důvodu koupil za poslední finanční hotovost. Ve vlaku si se mnou zjevně chtěla ještě povídat průvodčí, ale moje bručení jí jasně oznamovalo, kam tato konverzace povede.

Do práce nám přišel jeden nový frajer. Zdál se mi od začátku nějaký divný, ale rozhodně jsem se mu nechystal oznámit, že je v mém žebříčku hodnot zapsán v knize magorů. Při příchodech z pochůzek strašně škubal za dveře, čímž mě na noční budil a lekal. Strašně dupal, spal na stole a přitom strašně slintal. Při zívání vydával hlasité halekání a každých pět minut prolouskával klouby na všech prstech. No a tenhle kolega měl v noci strach z divé zvěře, tak si řekl, že najde v tom bordelu co na vrátnici máme obušek. Obušek máme nosit, což pro mě byla po třech měsících novinka. Našel opasek, ve kterém byly jenom pouta. Pouta bez klíčů; a ten blbec si je prostě bez přemýšlení zaklapl na ruku. Bavil jsem se představou, jak bude kontrolovat auta se železy na rukou, dávat s nimi lidem fouknout nebo při cestě domů takhle podávat průvodčí jízdenku. K mému překvapení tyhle představy začaly nabírat reálný rozměr, když onen klíček opravdu nikde nebyl. Hodinu zkoušel želízka přetáhnout přes ruku nasucho i za pomoci čistícího prostředku. Další hodinu jsme hledali klíček a pak se asi hodinu a půl pomocí mocného bušení kladiva do sponky pokoušel vyrobit jakýsi šperhák. Když už se chystal zavolat vedoucímu, vzpomněl jsem si na ten srandovní klíček pod skleněnou deskou stolu. Ten den ho někdo, jak naschvál, přikryl kusem papíru. No od čeho asi byl. Od té chvíle pro mě všechna sranda hasla a smál se už jen kolega. Další nudná noční a posral jsem si to sám.

Po excesu v Opicích jsem vstával v neděli ráno do práce. Na jazyku mi převládala odporná pachuť, a tak možnost dopravy na bicyklu padla. V neděli ráno, kolem páté, je na komunikacích božský klid. Nepotkalo mě snad jediné auto a já neviděl žádnou živou duši. Společnost mi dělaly jen sloupy veřejného osvětlení, které jsem míjel. Při sjezdu na Vsetín mě zaujalo zajímavé šramocení v motoru. Zaujalo tak, že jsem zapomněl vypnout blinkr a propálil křižovatku naslepo. Ještěže byl všude takový klid. No a tak si to pomalinku šinu do Jasenic, u správní budovy předjíždím cyklistu a najednou obrovská rána. V první moment mě napadlo, že v okolí něco vybouchlo. Potom mě napadlo zaposlouchat se, jestli nepraskla pneumatika; mně, potom cyklistovi. Nakonec jsem se podíval do zpětného zrcátka a uviděl oblaka páry táhnoucí se ze zadního kufru. Do cíle to byl naštěstí jen kousek a já si řekl že to dojedu. Školácká chyba. Motor málem skapal a já se ve finále vlekl ten kousek pěšky. Po celodenním zařizování, telefonování, shánění a řešení odtahu jsem si tak vzpomněl na toho cyklistu.

V práci stojím u závory a vyčkávám na další potencionální oběť v podobě auta, které pustím do onoho přísně střeženého areálu. Když v tom mé přemýšlení přetrhne zaujatě mě pozorující cyklistka. Slušně pozdravím, ruku líbám a ona se mě zeptá jestli jsem ten, na kterého se ptala. No a já teda odpovím, že jo, já jsem já a ptám se odkud mě zná. A ona mi řekne: "no ty jsi totiž brácha mojí ségry". V tom momentě jsem započal nejtrapnější rozhovor v životě, takže až se se mnou už bude v budoucnu kdo trapně bavit, nikdy už to nebude takový trapas jako v tomhle případě. Aspoň že to nebylo v Poště pro tebe a incident zaznamenaly jen průmyslové kamery, které naštěstí nezaznamenávají zvuk. Zdrcujících tři a půl minut.