Tak dlouhé čekání konečně dospělo k vyvrcholení a datum odjezdu do Holandska se přiblížilo. 14.3.2010 v 18:31 odjezd z pražského hlavního nádraží. Dva dny před odjezdem jsem pořád neměl sbaleno, ale na rozloučení s Petrem jsem si čas našel. Výsledkem byla monstrózní kocovina, ale byl jsem rád že její léčení budu kombinovat s balením a v sobotu budu alespoň ready. Omyl, La vymyslel pěkně debilní plán rozlučky, takže večer jsme na Hovězí kalili, jako kdybychom měli na druhý den umřít. Tohle přirovnání nemělo daleko od toho co následovalo... Sbalil jsem se kolem třetí hodiny ranní a šel spát.
Po probuzení jsem začal trochu zmatkovat, ale zbytkový alkohol v krvi mě trochu uklidnil. Sbalil jsem něco na zub, rozloučil se s rodiči a vykročil do sychravého rána. Bylo hnusně, všude po okolí byl rozbředlý sníh. Kolem deváté mě vyzvedl La s Renčou dole u hospody a nabrali jsme směr Vsetín. La dostal taky jídelní balíček okořeněn asi litrem a půl slivovice. Všechno jsem mu musel jak debil nést, chyběly mu ruce, jako kdyby mně ne.. Kolem jedenácté jsme definitivně opustili Vsetín a vyrazili vstříc světlým zítřkům.
Cesta do Prahy se nesla v duchu dojebu, a to hlavně díky kocovině, u mě násobené dvakrát. Toho že jsme se včera zprasili litoval i La, což mě nijak nepřekvapilo, protože jsem mu tu akci asi dvě hodiny rozmlouval. Celou cestu prospal a já přečetl dubnový Maxim snad dvakrát. Po necelých čtyřech hodinách čtení a Laďovo čištění žaludku jsme dorazili do té stověžaté..
V Praze na mě padl neskutečný splín. Poslední mezník mezi domovem a neznámem. Tři hodiny čekání na naše noční torpédo. Zážitků z téhle části je pomálu, snad jen La zvracející do igelitové tašky před shlukem sekuriťáků. Zaujali jsme pozici před tabulí s odjezdy a čekali. Bylo mi neskutečně zle a všechno vyvrcholilo, když na tabuli naskočil směr Vsetín, odjezd cca za hodinu. Měl jsem sto chutí to zabalit když jsem viděl Ladina jak se v mukách kroutí na lavičce vedle mě. S kým a kam jsem se to dostal? Kolem šesté dorazil vlak, čapli jsme naše místa, dost blbá, protože jsem se neměl ani o co opřít, a čekali na odjezd.
Společnost nám dělal německý pár. Byl jsem z toho jejich šprechtění v šoku a to nejhorší mělo teprve přijít. Po nějaké době se rozlítly dveře a postarší dáma vypotila nějakou šílenou větu. Po chvíli mi došlo že chce asi lístky, ale na náladě mi to nepřidalo jelikož jsem pochopil, že s jazykama jsem dost v prdeli. Cestou ještě přisedli nějací lidi a obzvlášť se mi zamlouvala jedna slečna naproti, ale byl jsem v takovém srabu, že jsem ani nevěděl jak se německy řekne ahoj.
Spánek ve vlaku byla dost zajímavá zkušenost. Když někdo usne poznáte podle spadlé sanice. Sám jsem se v takovém rozpoložení občas přistihnul. V Holandsku bylo kupé jen a jen naše, ale na spánek bylo celkem pozdě. Utrecht Central. Hodina čekání na homosexuálního šéfa, na Franse.
Po jeho příjezdu jsem byl docela vyplesklý, všude neznámí lidi, ta divná řeč, dálnice, moc dálnic.. Frans? Nepobral jsem ani otázku na můj věk. Ubytování od pohledu vypadalo jakš takš. Seznámil jsem se s dvouma přítomnýma sousedama, Žilvinasem a Donatasem. Žilva od pohledu vypadal jako veselá kopa, Dony jako netykavka. Těšil jsem se až zalehnu. Dostali jsme pokoj s dvouma postelema a stolkama. La měl schované nějaké svoje přikrývky, no a na mě zbyla matrace. Byl jsem neskutečně nasraný protože kdyby mi řeknul jak to tady chodí, vzal bych si aspoň ten blbý spacák. Nakonec se našla nějaká špinavá přikrývka. Přístup k internetu bez odezvy, La na začátku něco chytal, já šel spát s dojmem že jde o špatný sen.
Druhý den po příjezdu, v pondělí, přijel k ránu René, který nás měl vzít na vyřizování všelijakého papírování. Už jsem se celkem uklidnil, s mluvením byl celkem problém, ale rozumět jsem rozuměl. Byl to docela šílený den, ale nakonec se všechno nějak vyřešilo. Dony byl od pohledu ve větším srabu, což mě docela uklidňovalo.